SUPERRODINA.CZ

27.03.2026 05:00 Spolu s nakladatelstvím CPress vyhlašujeme soutěž s pěti balíčky výher. Každý z nich obsahuje knížky DENÍK ZOUFALÉ TŘICÍTKY a PAST NA SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA od autorky Martiny Boučkové.Soutěž potrvá do 15. února do půlnoci. Po jeho skončení nahlédneme do dvanáctého doručeného e-mailu. Pokud v něm bude správná odpověď, vyhrává. Pokud ne, vyhrává následující e-mail se správnou odpovědí. Po něm se znovu odpočítá dvanáctý nebo následující se správnou odpovědí podle stejného principu, dokud nebude rozdáno celkově pět výher.

27.03.2026 05:00 Většina neúspěchů ve vztazích je dána tím, že naši pozornost poutají lidé, kteří jsou také zranění a kteří také hledají nás pro to, aby své rány nevědomě rozrývali. A tak jsou vztahy plné dramat. Je to téma, které vás zaujalo?

27.03.2026 05:00 Nátlak. Zastrašování. Ponižování. Jdu v této chvíli do extrému, ale pokud jste si z porodu odnesly podobné trauma, bude pro vás tato knížka to pravé. A upozorním hned zkraje, že nejde o žádné vzletné teorie o důležitosti vlastního názoru a těla a stavění se na zadní.

27.03.2026 05:00 Klárka a vodící pes Daisy je zcela odlišnou dětskou knížkou, než jste doposud byli zvyklí. Svým způsobem hodně napovídá samotný název, protože Daisy není jen tak obyčejný pes. Je speciálně vycvičený pro nevidomé lidi, mezi něž patří Klárčina maminka. A fakticky by i toto samotné stačilo pro celý příběh, ale autorka chce malým čtenářům dát mnohem víc. Život nevidomých je pochopitelně náročnější, ale ne nezvladatelný. Lidé mohou žít plnohodnotným životem, protože nejvíc záleží na každém z nás. Jsou zde překážky. A kdo nějaké nemá! Ale v dnešní době mnoho některých faktorů jako třeba tento hendikep již například nebrání studiu, profesnímu růstu, mít vlastní rodinu… Pokud mi dovolíte trochu odbočím. Upřímně stejně jako mamince Klárky i mně vadí takové ty emocionálně nabité lítostné pohledy druhých. Nevidomý člověk se svým hendikepem žije podstatnou část svého života, ne-li celý. Naučil se s tím fungovat, protože takový je život a je potřeba se zaměřovat i na další věci. Nelze jen sedět s rukama v klíně a vyjmenovávat, co všechno nemohu. Když to vezmeme ze širšího úhlu, svým způsobem každý z nás má nějaké znevýhodnění a v něčem naopak excelujeme, protože jsme různí. Nikdo nemůžeme využít v maximální míře vše, co nám svět nabízí. Ze mě také nikdy nebude super běžkyně, jsem sice zdravá, ale v běhu naprosté dřevo: vždy poslední a jen sleduju prach podrážek těch přede mnou. Nikdy ze mě také nebude operní zpěvačka a hrdlo mám podle předpokladů zdravé. Není to tedy o tom, co nedokážeme, ale co můžeme a budeme dělat. Tato knížka mi dává sílu to říct nahlas: Lítost nás nikam neposune. Má své místo v životě, ale nic se nemá přehánět. I když čtenář čte dětský příběh, knížka ho vlastně zároveň i učí. Klářin spolužák Jindra má cukrovku. Díky tomu se dozvídáme spoustu dalších skutečností související s touto nemocí: o hladině cukru, o tom, že také existují detekční psi, kteří umí rozpoznat u dětí, které trpí diabetem 1. typu, kdy hladina cukru v jejich krvi začne klesat nebo stoupat příliš vysoko. A obecně co vůbec předchází tomu, než se ze štěňátka stane dobrý asistenční nebo detekční pes; je to otázka času, píle, trpělivosti a peněz. Ukázka: Jak třeba pan učitel vysvětloval dětem práci inzulinu: „Tomu, aby se cukry do buněk dostaly, pomáhá hormon zvaný inzulín. Když si představíte buňku třeba jako to auto, do kterého musíte natankovat benzín, víte, že k otevření palivové nádrže potřebujete klíček. Inzulín je v podstatě takový klíček. Otevře palivovou nádrž, tedy buňku, a natankuje do ní palivo, tedy cukry.“ Jindra vypomáhá v záchranné stanici a čtenářův rozhled se opět rozšíří o příběhy zachráněných zvířat . Vedle toho se prolínají rodinné vztahy, řešení neshod mezi dětskými přáteli, strach ze psů vybudovaný již v dětství, první láska a žárlivost, vzdor na obranu vlastní cesty oproti přísným rodičovským podmínkám a podobně. Publikace je pěkně ztvárněna také ilustračně a graficky. Každá stránka je orámovaná pruhem a nakresleným ohnutým rohem, jako by vše vycházelo z dětského sešitu. Jsou zde vložené užitečné texty zarámované v menších oddílech. Na závěr knihy jsou přidané bonusy o asistenčních psech a termínech s tím souvisejících. Vřele doporučuji, aby si knížku přečetly nejen děti, ale i rodiče. Mnoho informací, které se v knížce nacházejí, běžně nevíme nebo si jen neuvědomujeme. Vedle výše zmíněného třeba i informace k tomu, co řada z nás dělá opakovaně chybně. Uveďme jeden příklad za všechny. Ceduli před vodními toky s nápisem: „Nekrmte ptáky“ stejně řada lidí ignoruje. Rodiče dokonce berou své děti a navádějí je, aby jim házely rohlíky. Přijde jim roztomilé, jak už víceméně ve městě zvyklí a ochočení ptáci se odváží přijít člověku naproti. Ale proč se nerespektují nařízení? Jsou tam nakonec zbytečně? Jen prudí lidi, kteří to myslí dobře? Vždyť ti ptáci přece to pečivo chtějí! Nebo ne? Ukázka: Proč nekrmit ptáky „Viděla jsi někdy, jak vypadají labutí mláďata na Vltavě v centru Prahy, kde je v podstatě celý den krmí turisti pečivem?“ Klárka se zamyslí: „Viděla jsem obrázky labutí s takovými divnými, zakrnělými křídly… To mají z pečiva?“ zeptá se udiveně. Jindra přisvědčí: „No jasně. Problém je v tom, že pečivo je pro vodní ptáky nevýživný – obsahuje jen spoustu sacharidů, a ještě sůl a další věci, který jim nedělají dobře, ale nemá žádný vitamíny a minerály. Když jim lidé přinesou pečivo, tak se tím ptáci rychle zasytí a už se jim nechce hledat ve vodě jinou potravu, která je pro ně běžná a má potřebné živiny. No a třeba právě u mláďat to vede k tomu, že se špatně vyvíjejí – jsou menší, mají zdeformovaný křídla a další problémy.“ Nutno dodat, že autorka knížky Anna Burdová je rovněž nevidomá. Tato publikace není její jedinou. Na kontu dětských beletrií jich má již několik a každá z nich přináší více než příběh, ale s pečlivostí jí podobnou mnoho nových informací, které nám někdy unikají. Můžete se také podívat na její webové stránky zde. NÁHLED DO KNIHY ZDE Martina Boučková

27.03.2026 05:00 Letní novinka Dagmar Beňakové provede čtenáře významnými životními zastávkami císařovny Alžběty V Nakladatelském domě GRADA právě vychází knižní novinka Toulky po stopách císařovny Sisi autorky Dagmar Beňakové. Slavnostní křest knihy spojený s besedou a vyprávěním o Sisi se uskuteční 28. června od 17:00 v Městské knihovně v Praze na Mariánském náměstí.

27.03.2026 05:00 Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. O stařečkovi s placatou čepicí A pak ji spatřila. I předzahrádku plnou barevných květin. Stará dřevěná okna nízko nad zemí s oprýskanými rámy. A vrata tak vysoká! Sotva dosáhla na kliku. Natahovala se na špičky, vypínala prsty. Co to je, abych se na ni nedosáhla? Vždyť přece nejsem žádný prcek! Je mi devět. Není přece žádná klika, která by byla tak vysoko. Jak se tak rozčílila a dupla si, jako by se najednou vytáhla a na kliku se dostala. Jenže brána stejně nešla otevřít. Vidět přes ni nebylo, ani žádná škvírka, která by ji napověděla, není-li někdo na dvoře. Já se tam ale musím dostat, řekla si sama sobě. Takhle to přece nemůže skončit! Jsem tady! Prošla jsem zelenou branou, mám na sobě jiné šaty a boty. Kouzlo funguje, takže když už jsem ty vrata našla, musím se přece dostat dovnitř! Zaklepala. A ještě jednou. Nedočkavě, znova. Copak hoří? A někdo byl na dvorku. A vrata otevřel. Stál tam trochu sehnutý stařeček s placatou čepicí na hlavě. Měl po tváři tisíce vrásek. Od úsměvu, od sluníčka a od věků. Pod brýlemi zářily světle modré oči. A po bradě až k uším měl krátká stříbrná střapatá vousiska. Taková, která jak se oholí, rychle dorostou. A při polibku škrábou. „Copak tu pohledáváš, děvenko?“ řekl ten roztomilý stařík ve velkých tmavých vyplandaných kalhotách na kšandy a v bílé košili s ohnutými rukávy. „Hledáš někoho?“ „Hledám,“ řekla Terezka odvážně. „Hledám tu mámy dědečka. Jardu!“ Jak se ten stařík hned usmál! Zadíval se Terce jasně do očí a pak ji svou vrásčitou scvrklou rukou pohladil po tváři. „Ty budeš určitě Terezka, že ano?“ „Ano! To jsem já,“ dmula se pýchou. „Však už se mi o tobě zdávalo. Jsem rád, že jsi konečně přišla,“ přivítal ji stařík. Poodstoupil pak trochu dál a pustil Terku k sobě na dvorek. Byl přesně takový, jak mamka vyprávěla. Po pravé straně stála ošumtělá chaloupka, po levé pak byl nízký domek. „Tady je tvoje dílna?“ zeptala se a ukázala na něj prstem. Jak tu ruku natahovala, všimla si přes špičku prstu, že u pumpy na studni se líně válí strakatá kočka. Pohnula trochu hlavou, aby si lépe Terku prohlédla. „Co sem lezeš?“ uslyšela Terka. „Ty jsi něco říkal?“ podívala se Terka na stařečka. „Já? Ne, mlčím jako ryba.“ „Divné. Jako bych slyšela ještě nějaký další hlas.“ Kočka vykulila oči, odfrkla si, protáhla se a seskočila ze studně. Chvíli jako nafrněná dámička pomalu kráčela, ale v mžiku se rozeběhla a zmizela kdesi v dálce. Možná to Terce jen připadlo, ale jako by od kočičího vztekání ve vzduchu poletovaly malé žhavé uhlíky. „Chceš se podívat do mého království?“ Přikývla. Vedl ji po úzkém chodníčku podél domku. Odtud bylo možné nahlížet do špinavých oken. Ulpělo na nich spousta prachu a zaschlé hlíny. Vstupní bílé dveře byly už hodně oprýskané. A skleněná výplň celá umouněná, jako by ji někdo myl tím nejšpinavějším hadrem. V předsíňce s červenou ušlapanou podlahou postávala spousta hliněných květináčů a džbánků. Byly vedle sebe i nad sebou vzorně seřazené. Vypadalo to, jako by tu stály už hodně dlouho. Protože nejen na nich, ale i na papírovou plachtu už napadala značná vrstva prachu. V rozích předsíně jako lehounké závoje vlály husté pavučiny. „Teda tady je věcí! Ale proč si tu někdy neuklidíš?“ čertila se Terezka. „Nebaví mě uklízení,“ podotkl dědeček. „Hm, mě taky ne. Ale pavouky bys vymést mohl.“ „Ale to nemohl, Terezko. To jsou moji pavouci splétači: pomáhají mi s nápady a jejich pavučiny zdobí mé království.“ „To teda nevím, já pavouky nesnáším.“ „Myslím si, že to je chyba. Divila by ses, jak jsou užiteční a nápadití,“ řekl a mrkl na ni levým okem, jako by to, co řekl, mělo znamenat něco mimořádného. „Mně se líbí asi jen takoví prťaví pavouci z Austrálie. Přezdívá se jim pavoučí pávi. Ti, když se chtějí předvést před svou nevěstou, tak zvednou takový závojek na zadečku a ono se to poskládá do obrázku připomínajícího modrého smajlíka s červenýma očima, pusou, nosem a obočím a kolem dokola mají ještě takové chloupky, jako by jim tam narostly zlaté vlasy. Takového pavouka bych nevymetla, protože je opravdu nádherný.“ „A ti moji nejsou sice žádní krasavci, ale zato dobří společníci a velcí pracanti. Když vyrábím vázičky, tancují po své síti, prodlužují své závoje a zpívají si u toho,“ poučoval děda. „Pavouci zpívat nedovedou!“ zamračila se Terka. Jenže její mračení vypadalo spíš dost legračně než vážně. „V tvém světě ne, v mém ano,“ usmál se děda. Pak se šouravým krokem přesunul na dřevěnou lavici k hrnčířskému kruhu. Chodil hodně pomalu. Nohy ani nezvedal, jen je táhnul po podlaze. Měl takové huňaté boty, takové chlupaté domácí pantofle. Sedl si za hrnčířský kruh, vzal do ruky hroudu hlíny a jak se kruh roztočil, pleskl s ní do středu. Rukama se přibližoval a hrouda se začala vzdouvat, růst a hladit, jako by tančila. A přitom… Terka to viděla! Z rohů stěn se začaly stahovat pavouci s dlouhými tenkými nohami, začaly plést další řadu závoje a jemným hláskem zpívali! Málem vykřikla, ale tuhle písničku znala! Začala si notovat. Děda zabrblal, že by ji to zpívání moc nedoporučoval, ale nebyl přes vrnění hrnčířského kruhu slyšet. Než se Terka nadála, měla pavouky na své hlavě a zádech. Hned si toho ale nevšimla a ti osminozí drobečkové začali zatím rychle plést dlouhý závoj, který se jí přilepil na vlasy, a jak rostl a usychal, vlál při tancování kolem ní, až se pavouci skoro neudrželi. A pak si toho teprve konečně všimla. Vykřikla tak hlasitě, že vykřikli i pavouci a rozutekli se pryč. Děda zastavil kruh. Nehotovou vázu hodil zpátky do velké nádoby. „Fuj, co to je, sundej to ze mě!“ „Sluší ti to, podívej se do zrcadla.“ Ukázal jí umouněné zrcadlo, opřené o dřevěný stůl. Pozorovala se s rozpaky. „Ale řekni mi, že na mě už není žádný pavouk! Že jsou všichni pryč!“ „Jsou pryč,“ uklidňoval ji. „Když si jen představím, že po mě lezli, brrrrr, hrůza. Fuj. Ale závoj je pěkný.“ „Když si s nimi začneš zpívat, jsou u tebe natotata. Až by dodělali závoj, upletli by ti třeba i šaty.“ A znovu na ni mrkl levým okem. Jak to vypadá v hrnčířské dílně Tahem závoj sundala a odložila přes židli. Rozhlédla se, zdali na ni někde pavouci nečíhají. Trochu přikrčená, vyděšená, aby snad odněkud ještě nevyskočili. Pak se rozhlédla po celé dílně. Úžasná místnost! Po pravé straně stála opravdová hrnčířská pec s tlustými dveřmi. Po levé dlouhý stůl podél oken a na něm spousta krásných věcí a drobného harampádí, které je potřeba, když se tvoří z hlíny kouzla. Dřívka a drátky, štětce, kelímky, provázky. A malé hrníčky, džbánky, sošky. Umačkaná šedá hlína na stole. Za pecí pak po pravici byly na zemi velké pytle plné hlíny a obrovské vázy a džbány. Tak velké jaké znala z příběhů o faraónech! Některé byly vysoké až k Terčině pasu, ale jiné ještě větší, že kdyby neměla kosti, snadno by se tam schovala. Ale právě kvůli tvrdým kostem, které by ji bránily vtlačit se do úzkého prostoru, to prostě nešlo. Škoda. „To je krása! Připomínají mi vázy z pohádek o faraonech. Víš, dědo, kdo je to faraon?“ „Jasně že vím, faraoni byli starověcí vládci Egypta. Jakpak by ne! A tam se hrnčířskému umění opravdu dařilo! Egypt je země suchá, ale nilské bahno, to bylo něco. Oni si jej dali do takové jámy, trochu ho prohnětli, jako když se připravuje těsto na kynuté buchty, pak do něho dali slámu, vodu a kravské lejno…“ „Fuj, dědo! Cože tam dali? Z takového nádobí bych teda jíst nechtěla!“ Děda se smál. „Ty si ze mě děláš legraci, že jo?“ „Nedělám, princezničko. Tohle je pravda pravdoucí,“ dušoval se děda. „Však počkej, až budu doma, podívám se hned na internet. Kravský fuj! A to pak brali do rukou?“ Prohlížela si další věci v dědečkově království. Byly tu regály a na nich neobvyklé keramické věci. Zvláštní pokřivené džbánky. Ale ne, že by se nepovedly. Ony byly takové schválně pokroucené. A zvířátka. A svícny. A hrníčky s víčkem. Jako by pro vodníka a jeho dušičky. Nebo pro živou vodu? Pro vodu z lázní ze zdravých pramenů? Terka nestíhala sledovat co je vpravo a co vlevo. Bylo to tu jako živé muzeum, na jehož konci včele stál hrnčířský kruh. Dřevěné sezení z prken. Kruh na motorek a po každé straně důležité věci. Hlína. Provázek. Dřívka. Voda. Houbička. „Máš to tu moc hezké, dědečku!“ řekla Terezka. „Tady bych mohla vytvořit tolik věcí!“ „Abych byl přesný, já jsem tvůj pradědeček,“ poznamenal stařík. „Ale můžeš mi říkat: dědo Jardo. Víš, já jsem doopravdy děda Miliarda.“ „A co to znamená?“ „To je tak: jsem přece milý Jarda, takže Miliarda.“ Terezka se usmála. „To je legrační, dědo. Můžu ti tak říkat? Můžu ti opravdu říkat dědo?“ Pohladil ji svou vrásčitou rukou po vlasech. „To víš, že jo. Na nějakém tom pra a pra nezáleží, stejně jsme rodina.“ „A naučís mě, jak se dělají opravdové hrnky?“ „To si piš. A moc rád. Někdo by měl pokračovat. Někdo by měl po mně začít dělat vlastní hrnečky a džbánky. Myslíš, že až budeš velká, že to dokážeš?“ „Dokážu,“ řekla hrdě Terezka. Tereza vždycky nějak uvnitř sebe cítí, že když člověk chce, tak by měl dokázat všechno. „Táta říká, že všechno jde a překážky jsou jen v hlavě.“ „Tak to je moudrý chlapík. Posaď se tu ke kruhu.“ „Mohu? Vlastně, jasně, ano, hned,“ zapištěla a už se usadila. „Dávej bedlivý pozor.“ Děda zapnul motorek, kruh se roztočil. Zvedl z nádoby kus vlhké hlíny, pomačkal ji v ruce a podal Terce. „Nejdřív si ji jen ohmatej, abyste se seznámili.“ Bylo to mokré a studené. „Pak ji silou dej doprostřed kruhu.“ Dala a hlína odletěla na druhý konec místnosti. Děda vzal další kus. „To se stává, teď ji tam dám já.“ Byl nad kruhem shrbený. Hlína pleskla o střed a držela a děda jí začal hladit. Pak ji pustil a ona tam pořád byla a všelijak se kroutila. Vzal Terezčiny malé ruce a přiložil je na hlínu. Studělo to. Bylo to zvláštní. Až to Terce roztáhlo úsměv od ucha k uchu. Děda jí pohyboval rukama tak, že hlína rostla a měnila tvar. A bude to hrníček? Bude to vázička? Nebo že by džbánek? „To jsou kouzla!“ užasla. Děda se pomalu usmál. „Copak kouzla. To je řemeslo. Já jsem jen hrnčíř… už pořádně sešlý starý hrnčíř. A hlavně děda Miliarda. Ale ty jsi chtěla hrneček, viď? Ne vázičku.“ „To nevadí, dědečku, já chci i tu vázičku!“ Děda zastavil kruh. Provázkem ji odříznul a postavil ji na desku, položenou na stole. Tereza už už po ní natahovala ruku. „Počkej, to ještě nejde. Ještě musí uschnout a pak se upéct. Dostane k tomu hezký kabátek, glazuru. Po ní se bude pěkně lesknout.“ „Takže vázy se pečou? A to jsem si myslela, že se pečou jen buchty nebo maso.“ Martina Boučková

27.03.2026 05:00 Můj děda byl hrnčíř. I když je jasné, že ve skutečnosti byl mnohem víc. Říkal si „děda Miliarda“. To proto, že se jmenoval Jarda a byl miliardový. Stal se mou inspirací pro vytvoření dětského příběhu, knížky, která má 82 normostran. Původní verzi jsem napsala před mnoha lety; zhruba ve stejné době jako Tajemství dědečkova deníku. Dostalo se jí pěkného hodnocení v agentuře Mám talent a také od beta čtenářů. Rozšíření a další revize proběhla ve dvou etapách, naposledy v 2019. Následně také rukopis získal velmi pěkný ohlas v nakladatelství Mladá Fronta, kde setrval téměř dva roky. Ačkoliv jsme již vyhledávali i ilustrátora a vypadalo to na dobré cestě, nakonec k publikování nedošlo. Paní redaktorka Hana Vildová ke knížce uvedla: „Rukopis jsme projednávali a bohužel byl zamítnut, protože se bude dětská literatura v MF zásadně omezovat, moc se omlouvám, že to tak trvalo, kdyby to bylo na mně, rozhodla bych se jinak. Opravdu se omlouvám, moc mě to mrzí.“ Podívejte se tedy aspoň na první kapitolu. A snad se někdy knížka dočká svého vydání. Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. Jak je to se Šamšulkou Na první pohled to bylo jedno z úplně obyčejných rán, do jakých jsme vstávali nesčetněkrát. Tereza klečela na židli a přes ledově chladná okna dětského oddělení v krajské nemocnici pozorovala prokřehlé lidi, jak se zimou choulí do kabátů a huňatých čepic. Někteří si skrývali brady a tváře do vysokých límců a dlouhých pletených šál. Až taková mrazivá zima byla, že když chtěli něco říci, z úst jim vycházela pára v podobě průsvitně bílých obláčků. Tváře měli červené, stejně jako uši, pokud si pořádně nenasadili čepici. V nemocničním pokoji zatím vládla Únava a Vyčerpání. Dvě neviditelné vlezlé víly, které stále hledají příležitost, aby si směly někoho svým objetím podmanit. Obě jsou si podobné jako sestry. Křehounké bytůstky, které se lehce nadnášejí nad zemí. Jejich drobná chodidla ještě nikdy nepocítila tvrdost podlahy, ani je nepošimrala stébla trávy. Únavy světle modré oči vyzařují z její bělostné pokožky jako osamělé pomněnky uprostřed sněhové přikrývky. Až ke kolenům jí spadají bílé vlnité vlasy s několika světle modrými melíry. Jakoby se tenké vodopády horských pramenů prodíraly sněžnou krajinou. Mnohokráte jsme již slyšeli, jak její tvář byla právě tou z posledních, kterou zesláblí horolezci spatřovali na nejvyšších vrcholcích hor, když se jejich těžké boty propadávaly do hlubokého sněhu a oni už mysleli, že nemají žádnou naději. Kolébala je svým krásným úsměvem k poslednímu spánku stejně falešně, jako starověké Sirény zbloudilé námořníky. Je nebezpečné podlehnout její půvabné tvářičce v tak bohem zapomenutých končinách, kde líčka už tak ztvrdla chladem, že je ani mráz nepoštípe. A madam Vyčerpání, jako by jí z oka vypadla. A přesto je svým způsobem odlišná. Její pleť je našedlá a vlasy v barvách černošedé. Při pohledu na ni člověk otvírá ústa a hluboce zívá. Cítí, jak ho tíží víčka, klesá hlava a tak bolí, jako by nesla obrovský balvan. Těžknou i ruce a nohy a celé tělo je najednou zcela neunositelné. Každý už určitě zažil ten pocit, kdy je téměř nezvládnutelné udělat jediný krok. Jako by nebylo ani možné se pohnout z místa. A největší úlevou by bylo jen si lehnout, oddechovat a spát. Tereza dýchala na okno. Na skle se díky páře vykouzlilo kolečko, které se zvětšilo v neforemnou mlžnou mapu. Pohledem skrz svět za zdmi dětského oddělení vypadal rozmazaný a pokřivený. Sledovala tak skrz šmouhu třeba postaršího pána v klobouku, který se opíral o svou hůlku. Jenže přes ten flíček jako by se rázem proměnil ve zkřivenou příšeru s protaženým pařátem, který se po Tereze natahoval a chtěl jí stáhnout do světa křivých věcí a myšlenek. Trpělivě se dívala, jak se k ní vehementně přibližuje a z očí mu plápolají vymyšlené plamínky hněvu, protože přece příšery nemohou být přátelské, a pak hned o chvilku později, jak obrázek opustil kolečko páry na okně, byl zase zpátky ve skutečném chladném světě normálních věcí. Odešel z té zadýchané mapy a kráčel dál pomalu po chodníku. On vlastně takhle šel po celou dobu a nemohl ani tušit, jak si ho před chvilkou Tereza představovala. Opíral se o svou hůlku, na okamžik se zastavil a pak se zčistajasna zadíval nahoru do oken prvního patra. Dívá se na mě? Ulekla se Tereza. Copak to mohl vědět? Pro jistotu se stejně přikrčila, aby nebyla z venčí vidět. Spíš však starce přilákala ta dětská zvědavá tvář, než by tušil, co se skrývá za Terezčinou fantazií. „Měla bys jít spát,“ podotkla mamka. Seděla na protější židli u stolu, který byl potažený pruhovaným omyvatelným ubrusem. Moc čistý ale nebyl. Zůstalo na něm několik otlačených koleček z hrníčků. „Nechce se mi.“ „Ale celou noc jsi probděla.“ „Za to já nemůžu,“ mračila se Tereza. Copak to je fér nutit člověka, aby šel spát, když je bílý den? Zlobila se. Ale pojďme si ji lépe představit: Za pár měsíců jí bude deset roků, má dlouhé tmavě hnědé vlasy a modré oči. Radši by na posteli skákala, než v ní spala. Spíš ji napadají otázky: Kdo ví, jak pružné jsou matrace v nemocnicích? Vyzkoušel už to někdo? Než aby někoho poslouchala. Do háje s poslušností! Pořád se něco nesmí, a něco dalšího musí. To Tereza by zavedla docela jiný pořádek. Vstávat brzy ráno? A proč? Ať si vstává, komu se chce. Do školy by se chodilo až na desátou, to už je člověk dobře vyspalý. Ale vlastně nakonec proč by se někam muselo? Vždyť ona ani nemá zapotřebí, aby do nějaké školy chodila. Tak to je. Když by někdo řekl: Terezko, to bys přece taky mohla být hloupá! Má hned pohotovou odpověď: kdepak mě mamka všechno naučí! Mamka taky chodila do školy, už to všechno zná, tak proč by jí to, co je potřeba, nemohla učit ona? Však oni si doma společně vystačí. Ona, mamka, taťka a k tomu si pořídí spoustu koček! To jsou totiž ta nejúžasnější zvířata na světě. A k dalším pravidlům. Proč si třeba uklízet pokoj? Jaký to má smysl, když se tam hned udělá nový nepořádek? To by nemohla nic dělat, aby tam zůstalo uklizeno. Proč má potom všechny ty hračky? Děti by si měly s hračkami hrát, ne je uklízet. To jim akorát tak zkazí náladu z hraní! Na světě je spousta zbytečností a špatně vymyšlených věcí a div je, že na to dospělí ještě nepřišli! Venku možná konečně napadne trochu víc sněhu, protože vločky se trpělivě snášejí z nebe a brzy se jistě rozsype celá nebeská peřina. A Tereza se má chystat na koulování a ne ležet v nevábném nemocničním pokoji. Nebo kdyby jí mamka aspoň vzala do nemocnice tablet. Čas by líp utíkal. Jenže na to nebylo v noci ani pomyšlení. Mamka, ta by měla jít taky spát. Kdepak Tereza! Ne nadarmo se říká, že děti mají o hodně víc energie než dospěláci. Však to Tereza vidí: mamce se pod očima táhnou fialovo šedé kruhy, opírá si bradu a kdyby to zdravotnímu personálu nevadilo, hned by si lehla do postele místo Terezy. „Tady nikdy neusnu,“ dodala Tereza ve chvíli, kdy mamce málem spadla brada na stůl. „To si jenom myslíš. Počkej, až tě zmohne únava. Já už sotva očima šilhám.“ Neviditelná víla se otočila směrem k matčiným slovům. A pak se lehce připlížila k jejím zádům. A začala ji hladit po vlasech. „Nepleť se mi tu,“ špitla víla Vyčerpání. „Podívej se na ty nádherné hluboké kruhy pod očima. A jak už ani nemůže udržet hlavu! A ani mi to nedalo moc práce.“ „Doufám, že ji nenapadne dát si…“ šeptala Únava. „Dala bych si kafe,“ podotkla mamka. „Přivolalas to,“ zlobila se Vyčerpání. „Terezko, skočím si na konci chodby do automatu. Budu moct ráda, když si lehneš do postele.“ Jenže tenhle pokoj vůbec není hezký. Je celý bílý a na zdech je vidět každý hrbol. Postele jsou kovové s nažehleným vypnutým povlečením, až to vypadá, jako by tu ležela prkýnka místo peřin. Přineste mi barvy, napadlo Terezu, hned bych tu zdi vymalovala jinak. Doprostřed bych nakreslila obrovského Tyranosaura. A v zástupu doktory a zdravotní sestry, jak ho obvazují celými kilometry obinadel. Někdo by stál na štaflích a strkal mu ještě do tlamy teploměr, a jiný se mu osvětleným zrcátkem na čele díval do ucha, jestli ho má vyčištěné, a vzadu by stála zdravotní sestra s obří injekcí a rošťáckým úsměvem od ucha k uchu. „Už je to lepší,“ dodala mamka, sotva se vrátila do pokoje. „Kruci,“ zamračila se Vyčerpání. „Nepodíváme se do jiného pokoje, Únavo?“ A obě víly zmizely. „Proč ještě nejsi v posteli?“ „Vypadá to tady hrozně. To se nemůžeme vrátit domů? Můžu přece ležet tam, ne?“ „Musíš tu zůstat na pozorování. A já tu s tebou budu ještě chvilku a pak už budu muset jet.“ „Tak to ne, mami, přece mě tu v tomhle bílém vězení nenecháš samotnou!“ „Do oběda určitě zůstanu a dost možná, že tě zítra už pustí.“ Položila se na tvrdou matraci. Na téhle asi jen tak skákat stejně nepůjde. „Co to máš?“ Mamka vytáhla z kabelky malou hračku. Byl to ošuntělý hubený králíček v pruhovaném pyžamu. Podala ho Terezce. Na chvíli se chtěla zatvářit, že jí taková stará obyčejná hračka nezajímá, jenže tohle je se Šamšulkou jinak. To není jen tak kdo ví jak obyčejná hračka. Když tátovi byli čtyři roky, ležel v nemocnici kvůli operaci palce. Nemohl s ním hýbat. A tehdy mu jeho tatínek, dnes by to byl Terezčin děda, přinesl Šamšulku. Ona si na ten příběh pamatuje, vyprávěl jí ho několikrát. Nikdo tam s ním tenkrát nemohl v pokoji zůstat a protože byl malý, tak se prostě bál. A jeho táta mu tehdy řekl, že mu králíček pomůže s uzdravováním. Ten čas pak utíkal rychleji a on si opravdu myslel, že Šamšulka má na jeho brzkém propuštění velký podíl. Když se díváte na tu hračku, vypadá jinak než ostatní hračky z regálu v obchodech. Ty jsou prostě všechny dokonalé a barevné a lákavé. Ale tahle je křehká a dívá se na vás takovýma upřímnýma mrňavoučkýma očima, jako by sama potřebovala něčí pomoc. Je tak ošoupaná! Jenže je neopustitelná! Protože nese v sobě obrovský příběh. Ona si pamatuje, jak její dnes téměř dvoumetrový táta byl ještě malým klukem, jak rostl, jak si ji spolu s ostatními hračkami dával vedle sebe na polštář. Ona viděla i Terezčina dědu. Jenže Terezka ho nikdy nepoznala. Odešel dřív, než se narodila. Ale Šamšulka ho znal. Proto není Šamšulka jen tak obyčejná hračka. Ta tu musí s nimi zůstat napořád. Pak táta vyrostl a jednou ho dal Terezčině mamce. A aniž by si to uvědomil, daroval jí jednu z nejcennějších věcí, co měl. A možná že žádná taková jiná věc už ani není. POKRAČOVÁNÍ ZDE Martina Boučková Líbila se vám ukázka? Můžete mi napsat: facebook, e-mail admin@superrodina.cz, Instagram níže. Děkuji. Martina Boučková

27.03.2026 05:00 Povídka pro zimní nečas Dávno ten třeskutý mráz přestal vnímat. Tlustý kabát, beranice do čela, silné mozolnaté prsty v kožených rukavicích. Její šálu měl omotanou až k nosu. Nechal si ji, aniž by to věděla. Jen chvíli ji hledala, než to vzdala. Když člověk pálí mosty, nebývá moc trpělivý. Přes záda měl přehozený tlustý vak. Brodil se neprostupnou krajinou, kde široko daleko krom bílé a černých špiček stromů nebylo vidět nic jiného. Romantika zimní krajiny zhrubla do statického němého filmu. Jen při pohledu na nebe ho uchvátila jasná modř a oslepující paprsky slunce se odrážely ve sněhových peřinách. Sešlapoval ze shora pár desítek metrů níž do lesního porostu. „Brito!“ zavolal na fenku. Snadno se mu ztrácela z dohledu. I když měla tmavý hřbet, jakmile se párkrát ve sněhu vyválela, skoro splynula s okolím. Aljašský malamut nadšeně přiskákal s otevřenou tlamou a mrskajícím ocasem. Bez ní by to tu těžko dával. Byla jeho rodinou a věrným posluchačem. Nádherné huňaté psisko. Dárek od Emy pro poslední sbohem, kdy už se člověk nezastaví, ani naposledy neotočí. Odmítl se odstěhovat do města a stejně tak Ema usoudila, že tady opravdu žít nedokáže. V nezkrocené zemi nikoho. Většinu roku je tu chladno až mrazivo a pořád sněží! Půvabné jí to přišlo jen prvních pár dnů, kdy pohled z okna na daleké obzory rozptýlil nahromaděný stres a nutilo jí to uspořádat si vlastní hodnoty. Ale každodenní probouzení do prochladlé boudy, kterou je zapotřebí vytopit nařezaným a naštípaným dřevem… ? Ruce měla popraskané a plné hnisajících záděrek. Když přijela, ani nevybalila. Stále otáčela tentýž svetr a vyteplené kalhoty. Východ slunce byl ale vždy nádherný: jak se ten zlatavý kotouč vyloupl z neznáma a obarvil vrcholky hor. Zpočátku každé ráno pomáhala odhrnout cestu kolem domu. Smála se, jak se bíle prášilo. Jak po něm házela sněhovými koulemi, nebo když ji povalil do studené sněhové peřiny a ona se pod jeho tíhou propadala hlouběji. Píchalo ji u srdce, přijímala mrazivé polibky a dívala se do jeho očí, které se leskly radostí. Později rezignovala a pak už ani nechtěla vycházet ven. „Nemá to smysl. Kam se tady dá jít? Všude to je stejné. Každý den a každé ráno. Pořád dokola.“ Nakonec odjela. Odvezl ji sněžným skútrem k nádraží. Od té doby se viděli jen jednou. Když mu přivezla štěně. Znovu se zeptala, zdali si to nerozmyslel. I když odpověď tušila. „Tak ať se tam aspoň nezblázníš.“ Bez internetu, elektřina na vlastní generátor, televize se základními programy. Dlouho doufala, že na displeji spatří jeho tvář. Někde uvnitř byla drobná jiskřička. Nepřála si, aby se rozešli, ale zůstat nemohla. Rozhodně ne. A nařizovat mu, aby žil tam, kde by byl nešťastný, to taky nechtěla. Kde není kompromisu, není cesty. Když doufala, bylo to jako věřit v zázrak, a odmítala si nahlas připustit, že na ně už dávno nevěří. *** Zastavil se u středně vysokého smrku. „Tady je to správné místo,“ řekl Britě. Psisko sic netušilo, o co jde, ale souhlasně štěklo. Martin odložil vak a vytahoval z něho mrkve, lojové koule, kukuřičné klasy a slaměné věnce. Pustil se do zdobení stromu. Vánoce na konci světa. Pro ty, kteří ani netuší, že nějaký takový svátek existuje. Nic je s námi nespojuje, a přesto to děláme. Protože Vánoce jsou o darování, o sdílení a… „O to nebýt sám?“ zamumlal. Brita pokorně poslouchala každé slovo. Milovala jeho hlas. Bylo to znát z toho nevinného pohledu, jak to jen psi dokážou. Položila mu tlapu na ruku, když se skláněl pro další lojovou kouli. „Co si o tom myslíš?“ podíval se do jejich očí. „Loni to bylo jiné. Ale to ty nevíš. Ještě jsi tu nebyla.“ Když dokončil výzdobu, měl ze sebe dobrý pocit. „Doufám, že jim bude chutnat.“ Brita povyskočila a zaštěkala. Spolu se pak stejnou trasou vydali zpátky. V krbu plápolal oheň a dřevo praskalo. Seděl na houpacím křesle, popíjel čaj. Z hrníčku, který přivezla a zapomněla. Úmyslně. Pár nenápadných stop po ní zůstalo, aby z mysli jen tak nevymizela. Aby ani on nezapomněl. Brita ležela na podlaze a okusovala kost. Po chvíli ji to přestalo bavit a položila hlavu na svou tlapu, sledovala ho. Pak přivřela oči. „Za pár dní je Štědrý den. Tak co myslíš?“ zeptal se. Jen lehce zvedla víčka a znovu přivřela. „Myslíš, že měla pravdu? Tak co mám dělat? Tolik měsíců uteklo jako voda. Stejně bych už jinak žít nedokázal. A co s barákem? Někdo se tady o to musí starat.“ Brita hlasitě zívla. „Nudím tě?“ ušklíbl se. Čaj byl stále vřelý. Rád prsty objímal hrnek, až se mu horko propalovalo přes kůži. Taková zkouška výdrže: kdy je to ještě příjemné a kdy už palčivá muka. „Je to jako s životem, víš?“ obrátil se na svého čtyřnohého přítele. Lidský kontakt vymizel a on si ani neuvědomoval, že někdy jeho slova začínají uprostřed myšlenky. Vedl rozhovor s němou tváří, která dokázala odpovídat jen věrným pohledem. Neměl s tím problém. „Dlouho je to krásné a byl jsem šťastný, než přišla bolest z jejího odchodu. Půl roku samoty je víc než dost, nemyslíš?“ Vždycky byl uzavřený. A tahle bouda uprostřed nedotčené přírody mu přinesla pocit, že přesně to hledal. „Neměl by ses vyhýbat konfliktům,“ vzpomněl si na její slova. „Jinak budeš pořád jen před něčím utíkat.“ „Neutíkám,“ špitl a sklopil oči. „Tak proč nic neříkáš?“ „Nechci se s tebou hádat.“ „Jenže takhle se nic nevyřeší.“ „Nechci nic řešit.“ Vyhovovalo mu to. Žádný společenský nátlak, jen on a nekonečno. Vstal z křesla a přiložil poleno do krbu. „Mohli bychom tu žít sami napořád?“ zeptal se. Občas se mu zasteskne, zapne televizi, podívá se na zprávy, zaplní se pocitem křivd, útoků, autonehod, válek a politických úskoků a utvrdí se, že tohle nechce. Večer ulehá na postel. Její obrázek má v rámečku na stole. „Dnes mi není dobře. Půjdu si lehnout dřív.“ Ráno se probudil propocený. V ústech sucho, v krku ho pálilo, těžko polykal. Místnost se chvěla, rohy se křivily, jako by se chtěly v paprscích k sobě natáhnout a hned rozplynout. Ruce i nohy byly těžké. Brita poskakovala, štěkala a tahala za peřinu. Každý pohyb byl pro něho namáhavý. A poprvé po delší době pocítil úzkost a smutek. Zvláštní svíravý strach, že možná naposledy vydechne a neřekne jí, jak mu chybí. Tiskl se k fotografii, díval se do její tváře a myslel, že mu stékají slzy. Ale když se dotkl obličeje, byl suchý a horký. Chtěl Britě říct, co má na srdci, nadechl se, ale z úst nevyšla ani hláska. „Vydechnu naposledy“, pomyslel, „a nikdo ani neuslyší mé volání o pomoc.“ S námahou se doplahočil do kuchyně pro nový čaj. Zabalený v dece posedával u krbu, dotýkal se hladkého porcelánu a sledoval oheň. Když mu zvlhly hlasivky, řekl sýpavě: „Blíží se Vánoce. Lidé by neměli zůstávat sami… Měli by najít cestu k těm, které mají rádi, co myslíš?“ Ucítil nepříjemný chlad, který mu zavanul u ucha. „Tys nechala otevřené dveře?“ zlobil se na Britu. U zápraží se rozhlédl a vdechl mrazivý vzduch. Zima je nádherná. Krásná, ledová, štiplavá, třpytivá, těžká… Brita se postavila po jeho boku, jako by cítila totéž. „Dnes nepůjdu ven. Musím se vyležet a pak vyrazíme do města. Vlakem. Schválně jestli si ji budeš ještě pamatovat…“ Mrkl na ni a dobelhal se do postele. Proležel pět dní. Jedvadvacátého prosince si zabalil tašku, nasadil Britě popruhy a vydali se až k úpatí hory k nádraží. Vlak do těchto končin jezdí dvakrát denně, ale bez záruky. Pokud napadne příliš sněhu, končí o dvě zastávky dříve. Přivítalo ho příjemné teplo a pohodlí. Byl nervózní a přemýšlel, jestli se neunáhlil. Vytáhl mobil. Celou dobu mu byl v horách k ničemu. „Měl bych ji zavolat, nemyslíš?“ zeptal se Brity. Jediné cestující v celém vagonu, dvě postarší paní, se na něho mile usmály. „Lidé by neměli chodit bez ohlášení…“ Vyhledal číslo. To bylo rychlé, ale stisknout volání už tak snadné nebylo. Mračil se na displej mobilu s palcem centimetr nad ním. „Tak už jí zavolejte,“ řekla jedna z dam, v jejíž tváři se zračila něha stáří. „Možná bych…“ navázal. „Jedete na návštěvu? Na Vánoce?“ zeptala se druhá. Přikývl. Hlasitě polkl. Dlouho s nikým nemluvil, ale bylo to fajn. Obě stařenky ze sebe vyzařovaly naprostou pohodu. „Kdo ví, jestli mě ráda uvidí.“ „Ale to víte že ano,“ řekla ta první. „Jen to zkuste.“ Tak zavolal. Tělem se mu rozlilo teplo. Slyšet její hlas po tak dlouhé době! „Počkej na mě v přestupní stanici…“ řekla. Když skončil hovor, stále se usmíval. „Dobře to dopadlo, viďte?“ zeptala se zvědavá stařenka. Vesmír má své zvláštní kouzlo. Vkládá do nás tolik síly a energie. Záleží jen na nás, kdy si to uvědomíme. Ani Ema nedokázala doma jen tak sedět. Brzy bude Štědrý den. Litovala, co se stalo, ale vrátit to nešlo. Přes všechna úskalí, tohle je ta příležitost, kdy se musí sejít. Silnější důvod už možná ani nebude. Sbalila tašku a vydala se na vlak. Ve stejný den, stejné ráno. Nakonec se shledají na půli cesty. Obejmou se na nástupišti, protože na něho bude čekat. Usadí v hale, zdobené secesními obrazy. Projdou parkem, dojdou na náměstí, kde se tyčí vysoký strom, vše kolem září a hrají koledy. Pro tento okamžik si nemusí přát nic víc. Je to ten nejlepší čas, který se jim plní. Pak už to je jen na nich. Martina Boučková

27.03.2026 05:00 Čtení na pokračování I. kapitola Jarmila postavila na kuchyňskou linku dvě napěchované velké tašky s nákupem. Udělala to tím nejlepším možným způsobem, aby upozornila na své nedoceněné schopnosti, protože Karlovi stále nedocházelo, jaký má doma poklad. S funícím výdechem a pevně vysunutým pozadím, na které byla patřičně hrdá, se precizně ohnula jako při aerobiku, a hlučně odložila. Dýchání je důležité. Plíce a svaly musí být okysličovány a při namáhavé činnosti je nutné plně vydechovat! Sklenice s kyselými okurkami v akci cinkla do pikantního kečupu. Nic. Karel mlčel. „To mi na to nic neřekneš?“ rozčílila se. „Ohýbej se v kolenou. Takhle riskuješ, že chytneš housera,“ dodal. Čímž to zabil. Jarmila si samozřejmě byla vědoma té zásadní pohybové chyby, ale to by si zase jinak Karel nemohl všimnout jejího pevného zadečku! Kdyby chtěl. A říci perfektně udržované sexy pětatřicítce tak krutá slova by mohla pochopitelně vyvolat vražednou explozi: je statisticky dokázáno, že se ženy rozhodně nemají popichovat v kuchyni. Ale Jarmila je jiná. Vypěstovala si trpělivost a našla způsob jak ignorovat všechno to, za co by jiné zabíjely. Směle postupuje k naprosté dokonalosti a je na to patřičně hrdá. Karlova slova jí sice ublížila, ale nemá šanci ji ponížit nebo zničit. Ví, proč bojuje. Nejspíš to může leckomu připadat jako marné úsilí, neboť podle jejich kamarádek za to Karel nestojí. Ale Jarmila je neúnavná. „No, to si snad děláš legraci? Já se tady s tím tahám, dřu, stojím tu pitomou frontu v Kauflandu, s respirátorem, vozíkem…“ Počítala na prstech, s čím vším tam byla, protože rozhodné bylo, že tam stejně nakonec vlastně byla jen sama. Karel s ní byl na nákupu všehovšudy možná dvakrát, třikrát a i někam jinam se k tomu moc neměl. Jednou jí řekl: „Jsem si vědom, že taháním nákupního vozíku si nahrazuješ nenaplněné mateřství, ale těžko spolu budeme tahat kočárek, když už jsme se přece dávno rozešli.“ A stejně tak jí nesčetněkrát navrhl, nařídil, prosil, škemral, zdali by byla konečně ochotna připustit, že je mezi nimi konec a odstěhovala se z jeho bytu naplnit si své všechny touhy někde jinde. Napořád. Už to bude devět magických měsíců, co se Karel s Jarmilou rozešel. Ale Jarmila se stále vrací. Z práce, z nákupu, ze služebních cest. Pořád má své oblečení v jeho skříni a v krajkovém sexy noční košili, zvýrazňující její křivky, k němu ulehá do ložnice. Karel zpočátku zdrhal do obýváku na gauč, ale pak si řekl, proč by měl ustupovat, je to přece jeho byt. Což rozsekl jen tím, že do postele mezi ně dal obřího plyšového medvěda Milana, kterého nejednou uprostřed noci Jarmila stejně vystrnadila jako nežádoucího křena. Na trojku prý nikdy nebyla zvědavá. Stále používá jeho nádobí, vaří mu, uklízí, sbírá po něm odhozené ponožky a trenýrky, pere, prostě se o něj stará, jako by byli skuteční manželé, kde také už punc vášně dávno vymizel, ale všichni stále okupují stejné území. Karel je pohodář. Hvězdy mu už při jeho narození byly nakloněny, aby se nestresoval pro malichernosti. Takže trpělivě to Jarmile vysvětlil poprvé, podruhé, potřetí, až jí to nakonec opakuje pořád dokola, klidně, cynicky, chladně, marně. Před dvěma měsíci se dokonce seznámil s Marií, ale Jarmila, jako by to pořád nechápala. Po prvním vyslovení rozchodu probrečela celou noc. Řvala i v práci a holky ji litovaly. Jarmila přemýšlela, co si počne, dokud Iveta nevyslovila rozsekávající větu: „Budeš se muset s tím holt smířit.“ Tak to by nešlo! Jarmila přece není ta, která by se měla s něčím smiřovat. Která by měla přijímat potupnou porážku! Holt se s tím smířit je jen pro poražené. Od téhle věty tedy přesně věděla, co má udělat. Získat Karla zpátky. Stůj co stůj. Plán byl jasný: Bude dělat jako by nic. Nesbalí si věci, neodstěhuje se. On si to chlapeček ještě rád rozmyslí! Karel vstal z gauče, odešel do kuchyně a z lednice vyndal pivo. „Koupila jsem špekáčky. Chceš jeden ohřát?“ usmála se, jako by nabízela kulinářskou laskominu. To už nebyl teatrální úsměv. Jarmila dokonale vstoupila do své role. Co dříve hrála, dnes doopravdy prožívá. Podíval se na ten její natěšený až náruživý výraz, který by klidně mohl znamenat, že jim stále dává naději, nebo na to chce hned skočit. Ona by nikdy nepřipustila, že je ženou, kterou muži opouštějí! A jak Karel vzal obal do ruky, aby se podíval na etiketu, uvnitř jí zpražilo příjemné horko. Jako by se mělo jednat o první vstřícný krok po tak dlouhé době. Už několik měsíců se jí ani nedotkl. A nyní to bylo málem. Málem! Kdyby měla palec o trochu dál, už by se to stalo! Dotek erotična! „Šedesát devět procent masa,“ zakroutil hlavou. „Tohle číslo by se nemělo zneužívat.“ „Takže ti mám dát?“ „Ani to a ani to,“ zamrmlal a vrátil se zpátky do obýváku. Rozkrájela uzeninu do patřičných bodlin a vložila ji na pánev. Brzy bylo slyšet hlasité prskání, kuchyní se rozvonila vůně vzdáleně připomínající večery u táboráků, ale s každou další minutou se v prostorách přimíchával čmoud, až zakuckaná Jarmila musela otevřít okno. Nakonec z pánve vytáhla podivně zkroucené cosi, přidala na talíř plnotučnou, chleba a vydala se s večeří do obýváku, aby svého expřítele svedla přes teplou kuchyni. „Tady vidíš, jak to dopadá, když kupuješ nekvalitní párky,“ řekl místo pochvaly. „A nechceš kousek?“ „Jarmilo, prosím tě, nemohla by ses ty a ten tvůj párek už konečně odstěhovat? Je to můj byt! Rozešli jsme se už dávno. Co tě tady proboha drží?“ „Tys to ještě nepochopil?“ Zoufale zakroutil hlavou. „Protože tě miluju, ty můj čumáčku.“ Jako by mu po zádech někdo přejel žiletkou. „Neříkej mi takhle.“ „Promiň, koláčku. Prostě to tak je, miluju tě, a proto tě nemohu opustit.“ „Ale tohle nejde donekonečna. Na to přece musí být dva.“ „Neboj, ty na to taky přijdeš,“ pokračovala Jarmila s plnou pusou. „Když jsme se mohli milovat tenkrát, tak se to může zase vrátit. Máš jen nějakou krizičku.“ „Ta krizička, jak jí říkáš, za chvíli oslaví roční výročí.“ Jarmila užasla. „Páni, to je nápad. To bychom mohli taky oslavovat.“ „Járo, podívej se, tohle nikam nevede. Prostě se co nejdřív sbalíš a odstěhuješ se.“ Co nejdřív není datum. A pak k tomu: „A kam bych asi jako měla jít?“ Neslyšel tuhle otázku poprvé. „To je mi jedno. Třeba k mamince.“ „No, to asi jen tak nepůjde. K tomu jsem ti ještě chtěla totiž říct, že…“ Sklopila hlavu, kousla se do rtů. „S maminkou je to teď moc těžký.“ „Jak těžký?“ „Víš, maminka se teď k nám přistěhuje.“ „No, to nemůžeš myslet vážně?!“ Karel se po delší době skutečně rozčílil. Na spánkové kosti mu naběhla žilka, o které Jarmila doposud neměla ani tušení, že existuje. Možná ani Karel. „Čumáčku, bohužel to jinak nejde. Mamka už tam bydlet nemůže a víš, musíme ji chránit. Zejména v téhle době.“ „Copak nemáš ještě bratra?“ „Vildu?“ Jarmila máchla rukou, jako by jí oznámil „kdo ví co“. „Máš snad ještě nějakého dalšího? No, jasně že Vildu. Proč se nemůže přestěhovat k Vildovi a ty teda taky. Nebo do vlastního.“ „Znáš Vildu. To přece nejde.“ „A proč by to nešlo? Proč to musím snášet já?“ „Vilda je pohrkanej, permanentně naloženej v lihu a pak tam k němu chodí všichni ti kamarádíčci. Dovedeš si představit, jak by tam mohla mamka žít? Ta potřebuje klid a bezpečí.“ „Tady ale není bezpečno.“ Podíval se na ni podmračeným pohledem. Dal do něho co nejvíc, aby působil jako agresor, macho chlap, který jednou pěstí sbourá dům a druhou vytrhne strom i s kořeny jako párátko mezi zuby. Jarmila se zachvěla. Nakroutila hlavu z jednoho a druhého ramene jako rapperka, která chce začít veršovat o svém libidu v co nejsprostší verzi, ale nakonec jen otevřela rty a slastně vydechla. „Takhle ti to moc sluší, koláčku. Měli bychom na to hned vlítnout.“ Zvedl oči v sloup. „Ježkovy voči, Járo, nekoukej na mě takhle.“ „Jak? Takhle?“ přidávala. „Jako bys mě chtěla znásilnit!“ „Ale to já nechci. To ty. Já se budu bránit.“ „No právě.“ „Tak se nebudu bránit! Jak se ti to bude líbit.“ „No právě! Nic nebude. Už jsme se dávno rozešli.“ Jarmila smutně sklopila hlavu. Otočila se ke svému talířku a ukousla do odporného párku. Šťáva jí stékala po bradě až do dekoltu a zanechávala mastnou stopu. Jakmile polkla, dodala: „Maminka se nastěhuje v sobotu.“ „Kdy!“ „Tuhle sobotu.“ „Ale to je pozítří.“ „Ano.“ „Kdys mi to chtěla říct?“ „Nevím.“ „A neměl bych o tom rozhodovat, když je to můj byt?“ „Ale náš domov.“ „Žádný náš domov to není.“ „Maminka nemá kde bydlet. A neboj, je očkovaná. Ty seš negativní. Já taky. Tady tu budem všichni v bezpečí.“ Karel byl negativní. Ale až moc, když slyšel ty novinky. A hlavně nechápal, jak se do takové situace dostal. Každý se tchýni vyhýbá i ve fungujícím vztahu natož v naprosto zdevastovaném. Takhle tu na něj budou dvě ženský, jedna horší než druhá. Protože tchýně je prý už ve fázi, kdy je občas schopna se ztratit i vlastním pokoji. Není ani tak stará, je jí teprve dvaašedesát, ale podle Jarmily prý občas působí dojmem, jako by jí bylo devadesát a trpěla nejvyšší formou demence. Karel má podezření, že to na všechny jen hraje, aby se o ní starali a ona si mohla vymýšlet. Pokud ovšem Jarmila jen nekecá. Docházela mu trpělivost. On přece není jeden z těch mužů, co se k ženám chovají nepřiměřeně, i když by si možná zasloužila jen chytit za límec a postavit za dveře. Karel byl inteligentní muž, který si tak byl vědom následků svých činů. Vyrazit s ní dveře by ale akorát tak vedlo k nepřiměřené scéně, která by vyvolala příjezd policie za domácí násilí. Naštěstí mu problikla zpráva na mobilu. Jarmila natáhla krk jako surikata. Zkusila zaostřit, aby si přečetla text. Karel však po něm duchaplně sáhl a odešel do ložnice. „To je Maruna?“ zeptala se Jarmila, která o jeho nové známosti moc dobře obeznámená. Ale trpělivost a permanentní nátlak růže přináší! „Maruška!“ opravil ji Karel. „Tak ji pozdravuj!“ „To sotva. Ses asi zbláznila.“ „A proč? Copak ona o mně neví?“ Než však Karel něco dodal, pokračovala: „Copak ona neví, že tu bydlíš se svou přítelkyní, celoživotní láskou, zatímco ona je jen bokovka?“ Karel zakroutil očima a zabouchl za sebou dveře. V duchu si říkal, jak někdo může být takhle natvrdlý a prostě si nesbalí svoje věci a nevypadne. Copak jí to vlastní důstojnost dovolí? Absolutně nechápal její logiku. Docházely mu páky, jak se jí zbavit, ale naštěstí tu byla stále Maruška. Kouzelná, báječná, úžasná. Pokračování příště Martina Boučková

27.03.2026 05:00 Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...

27.03.2026 05:00 Těžký plášť už měl zaprášený lehkými vločkami. Krempa vysokého klobouku ztěžkla pod nánosem sněhu. Až ho bude sundávat, aby pozdravil, bude překvapen, kolik toho jeho hlava nesla. Kráčel večerní zasněženou krajinou, která se odrážela ve světle úplňku. Proto bylo pořád dobře vidět. Cesta zapadala; k ránu už nebude rozeznatelná od zbytku okolí. Když se zvedl štiplavý vítr a promíchal bílé chomáčky, skryly se i jeho stopy. Jako by stál sám uprostřed ničeho. Ještě má před sebou delší cestu k branám osady. Muž mířil s královskou depeší k panství rytířů z Gurdenu. Nehoda, která ho stihla cestou, ho připravila o královského koně. Světlo v jeho očích před hodinou dohaslo. Vrstva sněhu a mrazivá vánice ho přikrývají pod svou peřinou. Ponořil se do posledního bezesného spánku. O své zdraví se ale muž neobával, jen aby došel včas za bránu osady, než bude rozsudek vykonán. K tisíciletému výročí výstavby Velkého chrámu udělil král milost, ale jak se to mohou ti lidé a hlavně odsouzená dozvědět, když on tu stále zápolí se závějemi? Kdyby mu byl její život lhostejný, kdyby nebyl loajální ke svému králi… I tak by musel kráčet dál a vzdorovat přírodním živlům, nebo by usnul na věky jako jeho kůň. Odsouzená stála bosa na slámě, přikovaná ke kamenné zdi, zahřívaná plameny pochodní rozestavěných tak blízko, aby chránily zbytek osady od jejich mocných kouzel. Jak krásné mohou být zimní večery! Oknem k ní doléhalo světlo úplňku, viděla na tisíce třpytivých hvězd. Možná by si raději sedla, ale není to tak zlé. Měkká sláma hřeje do chodidel a ze všech pochodní sálá tak silné teplo, které by jí mohl kdejaký vesničan, schoulený v kožešinách ve své mdle vytopené chaloupce, závidět. Hlad nemá, ani žízeň. Jeden z podezřelých atributů, proč se dostala až sem. Proč nemusí jíst, ani pít, proč rozumí řeči zvířat?! Kdo je jiný, je nebezpečný. Po osadě kolovaly zvěsti, jakou je mocnou čarodějkou, která snadno může ovládat mysl každého. Až muselo přijít malé dítě, aby se zeptalo: „A proč tedy neovládne žalářníka, proč zůstává stále přikovaná?“ Protože ve skutečnosti není nebezpečná. Ale copak je tak jednoduché přesvědčit rozhořčené lidi, kteří ze strachu křičí a zvedají zbraně? I kdyby chtěla, její hlas nikdo neuslyší. Když lidé uvěří povídačce a postaví se do shluku, pro jiné slovo už tam místo není. Ještě má spoustu hodin času. Rozsudek má být vykonán, až s ranním rozbřeskem. O to jsou dlouhé zimní večery krásnější: nabízejí mnohem delší prostor pro naději na svobodu, mnohem více času pro zázrak než krátké letní noci. Prozatím prokřehlý muž na cestě už sotva hýbal prsty v rukavicích. Viděl před sebou brány osady, ale stále byly příliš daleko: blízko očí a touze, daleko pro ztuhlé nohy a bolestivě zmrzlé prsty v botách. Když už byl na dohled, prostorem začaly svištět šípy. Zoufale poklekl na kolena. Bez oře vyzdobeného královským erbem je pro ně v tuto pozdní hodinu jen neznámým přivandrovalcem. Vetřelcem, který by mohl do jejich osady přinést zkázu. Lučištníci vždy nejprve střílejí, až později se ohledává tělo a přicházejí na řadu otázky. Ne dříve než za bílého dne. Klečel a doufal, že pokud nebude pokračovat, zastaví palbu. Ostří šípů se hluboko kolem něho zabořilo. S hlavou sklopenou přesto z plných plic řval: „Jsem vyslanec krále! Vyslanec krále! Pustťe mě! Nesu depeši od samotného vládce!“ Jeho slova ale slyšet nebyla. Znovu se zvedl vítr. Popadl povrchové vločky a metal s nimi krajinou. To je ta chvíle, kdy musí vstát a běžet. Žádný šíp teď nemá šanci trefit se do svého cíle. Rozeběhl se k branám. Bušil pěstmi. Otevřelo se malé zamřížované okno. „Jsem vyslanec krále! Nesu depeši od samotného vládce,“ drkotal zuby, sotva mu bylo rozumět. Musel to několikrát zopakovat. „A kde máš královského koně?“ „Umrzl…“ „A jak ti máme věřit?“ „Mám depeši s královskou pečetí. Ale nemohu ji dát tobě. Musím ji předat hlavnímu soudci.“ „Soudce spí.“ „Král uděluje milost. Musíte vzbudit hlavního soudce. Je to králův rozkaz.“ Byl to boj s větrnými mlýny, váhal, kolik toho v tom krutém mrazu ještě vydrží. Měl se obléct lépe. Byl informovaný, že v těchto výšinách je chladno, ale netušil, jak zima může být opravdu drsná. Pak se objevil muž nedbale zabalený kožešině. Jako by přicházel živý medvěd s klimbající hlavou a ostrými zuby. Rozespalý soudce se navlékl do kožichu, jen aby to měl za sebou. Pak pokynul strážím. Úkol byl splněn. Odsouzená odhlédla od okna. Uvolnili ji ruce, prohmatala si bolestivá zápěstí. „Můžeš jít!“ poručil žalářník. „Venku je zima, nemám nic na sebe, byla jsem tu tak dlouho. Půjčíte mi kožešinu?“ „O tom tu není ani zmínka. Mám tě jen propustit. Tak běž!“ pokynul. Stála na prahu žaláře. Ještě jeden krok a její bosá chodidla pocítí chlad sněhu. Mrazivý vítr ji obalí a sněhové vločky pokryjí. Taková svoboda není vysvobozením. Nechtěla to udělat, celou dobu se držela zpátky a u soudu se hájila, že je jako každý jiný s jedinou změnou, že je živa sluneční energií. Ale co jí zbývalo? Snad to nebyl úmysl, aby vyzradila své schopnosti. Dlouhé zimní večery jsou krásné, protože jsou stříbrné. Ale zebou. Natáhla dlaň a úzká cesta před ní rozkvetla. Vedla až za brany, z osady do temného lesa, kde přebývala. Prokřehlý muž s údivem sledoval bosou dívku. Dlaní se dotkl zeminy. Hřála. Všichni už šli spát, žalářník zamkl těžké dveře, lučištníci hráli kostky a popíjeli pivo. Jen strážný u brány a muž ve vysokém klobouku viděli vše. Cizinec pohlédl na strážného, ale ten přiložil prst ke rtům: „Nikomu to neříkejte.“ Společná tajemství posilují nebo svazují. Ale kdo by v tichu mírumilovné noci chtěl vznést námitku… Martina Boučková, obrázky Pixabay

27.03.2026 05:00 Vítězná povídka z literární soutěže Pište dějiny. Jiřímu z Poděbrad v době, kdy ještě není českým králem, se u večeře zjeví duch jeho poručníka Heralta z Kunštátu, kterého rok předtím 19. srpna 1444 popravili brněnští za pohrdání zemským právem. I když mu byly dány záruky bezpečného příjezdu a odjezdu, přesto se nevyhnul trestu. Je však nutné podotknout, že svým jednáním tomu šel tak říkajíc naproti. Přesto neodvratitelná výše trestu tehdy mnohé šokovala. A Jiříka z Poděbrad tato podlost pochopitelně velmi rozlítila. Léta Páně 1445. Jaro. Nebe se navléklo do černého sukna. Už před hodinou se červánky rozpily do ztracena. Seděl u stolu, kde světlo ze svícnu doléhalo jen na pekáč s kachnou, bochník a džbán s vínem. „Neměl by ses takhle cpát před spaním. Gula,“ uslyšel hlas. Zvedl hlavu, ale jeho zrak byl oslepen jasem z plamenů svíček, takže nemohl dohlédnout ke zdem komnaty, kdo tam ve tmě stojí. Ale věděl, že dveře zůstaly zavřeny a že ten hlas dobře zná. Otřel si lněným ubrouskem rty a knír a pozvedl číši. „Čekal jsem tě, Heralte. Posadíš se? Dáš si se mnou?“ „Vidím, že smysl pro humor tě neopustil,“ řekl muž. „Jsem rád, že mi drží hlava na krku.“ Sednout si na odsunutou židli ještě zvládl, ale víc toho v novém kabátu nedokázal. Dříve by stěží věřil na duchařské báchorky, ale teď už musel leccos připustit. „Tak víš, rád bych tě pohostil, milý destructore terre,“ řekl uštěpačně Jiřík a utrhl si kus ze stehna. „Chceš vytahovat staré rány? Pro mě za mě, já mám svědomí čistý. Za to ty jsi dlouho nevytrval v pomstě za mou smrt.“ „Ale no tak, vždyť víš, že tě jen tak škádlím. Stále platí, že brněnští si zaslouží jen mé pohrdání, ale budu respektovat lanfrýd.“ „To já bych tak nenechal.“ „To mi je jasné,“ dodal Jiřík. „Byl jsi mi dobrým přítelem, skoro jako by otcem, a takový ponižující konec sis nezasloužil. Byla to podlá zrada, a proto oni nikdy nezískají mé úplné odpuštění. Ale život jde dál.“ Nedalo by se říci, že by jeho slova byla stoprocentně upřímná. Sem tam byly vidět škraloupy na tváři svědomí. A za ty roky to už byly pořádné vrstvy. Člověk se nemůže hnát jen za pocitem satisfakce, která odčiní spáchanou křivdu. To bylo spíš Heraltovo pole působnosti, jako i jeho mnohaletá vášnivá hra, jak nejvíc naštvat Albrechta a ostatní tak zvané nepřátele. Jenže moudrý muž po čase zklidní svůj hněv. A pak přeci jenom byly tu Janovy argumenty, přítele a rodově provázaného Jana Tovačovského z Cimburka. Bez něho by nejspíš Jiřík hlavu nezchladil. Každý máme své přátele a nepřátele, a pak na miskách vah, kde na jedné těžkne ctnost a pocit zadostiučinění, se na druhé hodnotí váha moci, majetku či kompromisů. A pak je tu Žofie, proč ne, i tu je možné zmínit, člověk se v té pavučině vzájemných vztahů a výhod může místy cítit zavázaný až svázaný, jakožto obdobně zavazuje ty druhé. Řekněme, že ten glejt záruky bezpečného příjezdu a odjezdu byla hodně falešná karta. A když brněnští v nočních hodinách 19. srpna minulého roku před Starobrněnskou radnicí setnuli Heraltovi hlavu, spíš rozvířili víc hněvu než spravedlnosti nad rebelem, který lámal pečetě a nerespektoval autority. Svým hrdlem za pohrdání, to byl závěr zemského soudu. Možná to nakonec mohlo být na příkaz Jana Tovačovského… Těžko si vybírat mezi dvěma přáteli. Když jeden pořád hoří a druhý oheň zchlazuje. Nicméně Jan tu sekeru v ruce nedržel a v ten čas tam stejně nebyl. Jiří byl připravený si to náležitě s vrahy svého bývalého poručníka vyřídit. Chystal se na ně se svým vojskem. Hněv ho zalil horkou lávou chuti po pomstě jak už dlouho ne. A kdyby nebylo Jana, možná by se tentokrát skutečně neovládl. Uběhlo pár měsíců, necítí odpuštění, ani vnitřní smír, ale čas se urputně snaží zhojit rány a nabídnout směr dalších cest. Dříve nebo později by se něco podobného stejně stalo. Řekněme, že si o to Heralt tak nějak říkal. Život je možná hra, ale stále má svá pravidla. A on byl skutečně někdy příliš horlivý a neústupný. Dalo by se říci, že ho to neopustilo ani po smrti. „Živí si stále musí krýt záda, dávat pozor, kdo za nimi s ostřím stojí, kdo podrazí jim nohy a koho proto musí zajímavě podpořit nebo snad obelstít svým šarmem, mistrným humorem, politickou manipulací… Jak geniální! Mrštností meče, vojenskou taktikou… Tak tomu spíš fandím já! Nebo rodovými majetky, aby si otevřel brány k dalšímu rozšiřování vlastnictví a moci. K čertu s tím vším! Pěkně mě naštvali. Ten hněv mě tady pořád drží!“ „Proto nemůžeš dokončit svou cestu?“ Zadíval se mu do očí, ale i když z Heralta plál hněv, nebyl v nich život. Byly jen stínem, nedokončeným obrazem. Snad právě tady sídlí duše? Jiřík si vzpomněl, kdy naposledy viděl tvář umírajícího. První, co vyhaslo, bylo právě světlo v očích. Jako by je pohltila temnota. Staly se jen nepropustnou zdí. Bez pohybu. Pochopil, že tak se zavírají brány života, že takhle duše opouští tělo, které ještě povrchově dýchá. A pak přestane. I na dotek už je jen ztuhlou schránkou, která s předchozí bytostí nemá téměř nic společného. Jen nabádá ke vzpomínce a hrne do očí slzy za lítost, protože nadešel její čas. A teprve v těch chvílích pozůstalým dochází, že by ho chtěli víc. S různými malichernými šarvátkami člověk cítí, kolik všeho se mu nedostává, od věcí až po uznání, ale čas v tom nikdy nebyl. Až když se zavřela brána života, která nikdy nepropouští nic zpátky, vzpomene si na něj. A lituje. Proč tu však zůstává? Ani Heralta by to nemohlo vykopnout zpátky na svět! Bylo by bláhové něčemu takovému věřit. Člověk nemá tu moc a nesmí ani pomyslet, že by po něčem takovém zatoužil! Snad Heralt jen stojí za tou hradbou mrtvých očí a před branami, které se mu odmítají otevřít. Možná si ho jen Jiřík vybájil. Představuje si ho právě proto, že jeho samotného tíží svědomí z neuskutečněné výpravy proti nespravedlivému a nevratitelnému rozsudku? Když ho spatřil poprvé, vyděsil se, ale velmi záhy přijal fakt, že smí trávit soukromý čas se svým drzým přítelem, o nějž se světlo svícnu neopře, který ani nevrhá stín, protože sám je stínem. Vždyť to jsou přímo katolické žně: měl sis, hochu, nakoupit řadu odpustků, aby tvé duši v očistci bylo odpuštěno tolik hříchů, kolik jsi jen schopen zaplatit. Jen tak se očistíš, aby se ti mohly otevřít brány Nebeské. To by Jiřík nemohl připustit. Ví, že je to podvod a obchod s lidským strachem. Ale klást si otázky, proč za ním přichází, raději přestal. „Dostal jsem glejt! Jasný glejt, že se mi nic nestane. Co dodat! Víš, co je nejtragičtější lidská vlastnost? Ani ne to tvé obžerství,“ zasmál se. „Ale hamižnost, milý hochu, hamižnost! Vzpomeň na mého bratra Bočka. Po otcově smrti spravoval veškerý majetek, a jak to dopadlo, když jsme s Oldřichem dospěli? Nedal nám ani vindru! Dvanáct let jsme se s ním museli soudit. Dvanáct zatracených let! Byli jsme jedna krev, jedna rodina. Ale hamižnost nás rozbila. Přitom já jsem chtěl jen to, co mi náleží. Ty víš, že já si nenechám nikdy na hlavu…“ „Zadrž, ať mě nepřejde chuť,“ upozornil ho Jiřík. „Žádný můj podpis ani s pečetí nemá váhu, pokud mě k němu někdo donutí. Čest a hrdost! To jsou mé hlavní ctnosti!“ Byl se v prsa, i když pod nimi už žádné srdce netlouklo. A ukvapená horlivost, zadumal si Jiřík pro sebe. K čemu jsou takové smlouvy, když se stejně nedodržují? Má se snad hádat s duchem? Když to nepochopil za života, teď to v sobě bude vláčet celou věčnost? Těch smluv anebo ten landfrýd z 1421. Když stejně o dva roky později, co se stal Albrecht moravským markrabětem, byl právě jedním z prvních, kteří fakticky s Albrechtem uzavřeli válku jako svůj vlastní náboj života. „Nechme staré rány v klidu hnít. Na každého jednou dojde,“ chtěl Jiřík ukončit jeho brblání. „Na Albrechta ještě dřív než na mě,“ zasmál se Heralt z plných plic. Jiřík se napil červeného vína a pozoroval svého průsvitného hosta. Sídlí tedy duše v očích? Nebo snad zcela v hlavě, či v srdci? A skrz zrak jen prosvítá? Bude se mu takhle zjevovat pořád nebo jednou skutečně už nadobro odejde? Ne, že by nebyl rád, že se smí s Heraltem setkávat. Vždyť spolu strávili jedny z nejlepších let. A díky němu i zažil svou první bitvu. Tenkrát u Lipan. Už je to jedenáct let. Čas strašně rychle utíká. „Ale jestli budeš takhle pokračovat s tím přejídáním, tak se brzy shledáme i jinde, než jen po nocích v tvé komnatě. Šestý hřích, chlapče, nezapomínej.“ Jeho pohled výstižně demonstroval, že na každé jeho nové šaty švadlena spotřebuje čím dál více látky. I tahle košile byla relativně čerstvá. „Heralte, jídlo mi prostě chutná. A mám taky hlad. Nicméně, já bych spíš očekával, že moje kroky spočinou u plánovaného cíle,“ ťukl prstem na bibli na kraji stolu, „a ne že tu budu bloudit po zemi jako nějaký bezhlavý rytíř.“ S patřičným úšklebkem významně přiložil palec pod bradu. Možná krutá hra, ale tihle dva věděli, co si vůči sobě mohou dovolit. Oba se zasmáli. Pokud by někdo poslouchal za dveřmi, jistojistě by uslyšel jen Jiříkův smích. A těžko by to vysvětloval. Z mnoha pochopitelných důvodů se proto o těchto nočních návštěvách nikomu nezmiňoval. Ani Kunhutě. Takové řeči jsou akorát pro pomatence. Nemá zapotřebí dávat někomu za příčinu, že by kvůli nějakým neprokazatelným vidinám nemohl být schopný, rozhodný ve svých jednáních a příčetný vykonávat jakýkoliv úřad. Pomluv bylo dost. A v té rebelské zemi vzdorovitých kališníků, kam se i král bojí usednout na trůn, určitě přijdou i další. Je v nejlepších letech, dvacet pět je v tomhle šíleném století věk, kdy člověk uzná, že už je svým způsobem bohatý na vlastních zkušenostech, které mnohdy zakusily vlastní i cizí krev, bohatší na majetku, ale chudší o mnoho tváří, které ztratil kvůli věku, nemocem, válce, zášti, či křivdě… Za chvíli z něho bude kmet, tak nemá zapotřebí, aby si sám sobě podřezával větev. Nestává se to každému, aby věkem moudřel, ale on by mohl odpřísáhnout, že na vrcholu života i nadále je nejdůležitější ochránit sebe a svou rodinu. Jen neztropit hluk. Celý dům spí. Stejně jako znovu těhotná Kunhuta a jeho tříletý Boček a dvouletý Viktorín. Každý dozrává podle svého. Některé povahové rysy neotupí ani přátelsky dobře míněná rada. Přitom by právě někdy rozhovor s ceněným přítelem mohl zachránit mnohé životy a domovy před mlsnými ohnivými jazyky, které z nich slíznou vzpomínky a udělají jen černé sutiny. Někdo časem uzraje v sladký pevný hrozen, jiný chce pořád dokazovat svou pravdu krví nebo potupnými gesty. Heralt už byl prostě takový. Tvrdohlavá palice, která ho strmě vedla do akce, a pak není divu, že podle toho musel nést následky. Sám se hájil tím, že on si nezačal. Kdyby Albrecht nevyrazil proti jeho rodovému hradu Líšnici, nemuselo to takhle dopadnout. Jenže všichni víme, že to zbla nebyl vůbec první krok. Už když byly Jirkovy tři roky, odmítl Albrechta uznat jako moravského markraběte, a pak o mnoho let později: sic v Brně v září 1434 připojil svou pečeť, bylo to stejně jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pořád si dělal, co chtěl. A že to mělo ještě hlubší kořeny: co kompromis se Zikmundem, co pokusy o ukončení svárů, to marný boj s větrnými mlýny. Jako by člověk mohl hledat, co bylo dříve: slepice nebo vejce? Co mohl čekat? Že by si to Albrecht nechal líbit? Ani on, ani nikdo jiný. Heralt vše řešil mečem: raději vyrazit se svými kumpány drancovat po kraji, než aby se tahal po soudech. Pak se nechal přesvědčit, a jak to skončilo! Těžko by čekal, že dopadne až takhle. Příliš na hraně. Nebo spíš už za ní. Aspoň že se mu Albrecht nemohl v tu chvíli smát, protože se už skoro čtyři roky vařil v pekle. Něco ale měli Jiří a Albrecht stejně společného. Snad jen jednu skutečnost: oběma v sedmi letech zemřel otec. Heralt se stal Jirkovým poručníkem, ale Albrecht byl Habsburk a jemu byl ustanoven Zikmund Lucemburský. Spolu s ním vyrazil už v roce 1420 proti kališníkům. Stál přesně na druhé straně barikády. Zatímco Jiříkův otec Viktorin se hrdě pněl na straně husitských vojsk a často po boku samotného Jana Žižky, jenž byl, jak se mezi lidmi říká, Jiříkovým kmotrem. A pak s ním otec zůstal u Přibyslavi i v čase jeho smrti. O tři roky později sám zemřel v Pardubicích. Tehdy také Léta Páně 1420 Jan Tovačovský...

27.03.2026 05:00 Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný. Tak by se dalo shrnout motto knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka Možná jste už na ni narazili. V nabídce na knižních pultech a v e-shopech je od září a záhy získala velmi pozitivní ohlasy čtenářů. Proč tomu tak je? Já a Anastázie s podtitulem Sedmikrásky pro dědečka totiž přichází ke čtenáři s vážnými tématy úplně jinou formou: pobaví, nepoučuje, nemoralizuje; je psána s nadhledem očima dítěte; a k vyústění obecně náročnějších témat zde dochází plynule s určitou dávkou napětí tak, jak je přináší sám život. Markétka chodí na první stupeň základní školy, učí se dobře, je hloubavá a ráda by mnohým věcem přišla na kloub. V knížce vidíme, jaké jsou v životě vnímané rozdíly na stejnou věc pohledem dítěte a dospělého. To, co se může zdát dítěti důležité či zajímavé, u dospělého může vyvolat opačné emoce. Markétka například ráda sleduje svět mezi sklíčky mikroskopu. Když se ve škole rozšířily vešky, neváhala a využila příležitost. Hned si jednu ulovila, aby se na ni mohla podívat pořádně zblízka. Pro rodiče pohroma, která přináší další starosti a práci navíc. Ale dítě nevnímá tyto starosti dospělých. Pro něho je to zážitek a zkušenost. Na stole stál můj nejoblíbenější přístroj, mikroskop, který jsem dostala k letošním Vánocům. Už jsem mezi sklíčky prozkoumala ledacos. Dokonce jsem studovala veš, kterou jsem našla mezi vlasy. Jakmile jsem ji však sevřela mezi sklíčka do svorek, rozplácla se. Ale stejně to byla báječná podívaná: pozorovala jsem průsvitné hnědočerné tělíčko, v němž byla červená stezka s drobnými paprsky. Měla jsem z toho opravdu velkou radost a trochu litovala, že můj mikroskop není profesionální a napojený na počítač, abych mohla tu veš ještě několikrát zvětšit do obřích rozměrů. A nejlépe aby byla živá, a ne zkroucená a placatá. Ale mamka moje nadšení bohužel nesdílela. Hned na mě vytáhla sprej a nasadila mi igelit na vlasy. „Kde to žijeme!?“ zlobila se. „Dvacáté první století a aspoň dvakrát do roka si přineseš ze školy vši! To za mého dětství nebylo.“ Díky její zvídavosti se tak malý čtenář dozví vtipnou formou řadu zajímavostí: o Sherlocku Holmesovi, o lodním šroubu, o buzole a kompasu, o rostlinách, které mohou kvést v zimě, o tom, proč ještěrky zahazují své ocásky, zatímco krokodýl nemůže a mnoho dalšího. Knížka se pečlivě věnuje dětským vztahům ve třídě. Ukazuje váhu opravdového přátelství, ale i sílu „nelhostejnosti“. Pokud si budeme všímat jen našich věcí, soustředíme se pouze na náš zájem a budeme přehlížet dění kolem sebe, mnohé nám unikne. A nemluvím tu právě o příjemných věcech každodennosti, ale o situacích, které naši pomoc vyžadují, i když se na první pohled mohou jevit jinak. V Markétčině třídě se nachází dívka, která na první pohled působí nepřátelsky, a podle toho děti reagují tak, že se s ní odmítají kamarádit. Co ovšem ve skutečnosti stojí za jejím chováním? Hloubka skutečného problému je děsivá a hlavní hrdinka spolu se svou rodinou a nejlepší kamarádkou mohou napomoci k řešení situace, která může přispět k lepšímu a zdravějšímu životu. Příběh je psán dětskýma očima a i když je v něm spousta legrace, tak ani vážné chvilky čtenáře nezatěžují. Pro něho je to dobrodružství a může asociovat se známými momenty z vlastního života: co sám prožívá, co se děje v jeho třídě a okolí. Třeba Já a Anastázie pomůže nebát se některá témata otevřít a netabuizovat: když bude někomu ze spolužáků ubližováno, děti budou vědět, že si o tom mohou doma nebo ve škole s paní učitelkou nebo psycholožkou popovídat. Tak ta naše Fintila ze školy se ve skutečnosti jmenuje Kačena Hubená a má prostě takovou náturu. Chce, aby si o ní všichni dospělí mysleli, že je úžasná, ale jinak pořád křičí a je na všechny zlá. Je to až neuvěřitelné, jak se dokáže v jednom okamžiku usmívat a během chvilky mračit a trojčit. Nikdo se s ní nechce kamarádit, asi taky proto, že je žalobníček. Když se k nám přistěhovala Mařenka Výjimečná, tak Fintilu ještě neznala. Bylo vedle ní volné místo – aby ne, když s ní nikdo nechtěl sedět – a Mařenka si k ní přisedla. Byla z toho nového prostředí celá vyplašená a vyplakala se o přestávce u Fintily. Fintila ji falešně utěšovala, ale jen proto, aby se co nejvíc dozvěděla. A o velké přestávce už začala zase tu svou písničku. Křičela na celou třídu, že Mařenka je mimino, když se rozbulí pro každou blbost, až to Mařenka nevydržela a utekla ze třídy. Zamkla se na záchodě a plakala ostošest. Tak děsný první školní den jí ta Kačena Hubená připravila. My holky, co máme rozum a všech pět pohromadě, jsme šly za Mařenkou a všechno jsme jí vysvětlily: že chyba není v ní, ale ve Fintile, že to má v hlavě prostě nějaký popletený, možná že na ni doma pořád křičí, a tak ona pak křičí ve škole, protože to prostě není možný, aby byl někdo od přírody takhle zlý a falešný. Mařenka se uklidnila a pak se přidala k partě holek, co chodí na malování, protože je opravdu výborná kreslířka, a už dokonce vyhrála nějaké soutěže. Takže je mi jasný, že lidi mají různé vlastnosti a že se v různých situacích chovají odlišně. Martina Boučková